To bylo týden po tvé smrti
– dnes ještě hrůza srdce drtí –
zvon hlásil dobu půlnoční:
i slyším náhle, dveře v taji
jak zlehounka se otvírají –
bdí duch můj, či horečně sní?
Tma hluboká kol těžce dýchá –
kdos nad mým ložem ve tmě zticha
jak u hlav by mně tiše stál;
jak zvolna by se v líc mou shýbal,
jak tichounký dech by mne líbal,
jenž mrazil hrůzou, blahem plál...
Teď často tvoje oči lesklé
za tichých nocí vídám ve skle,
když měsíčná v něm hraje zář;
mně zdá se, šeřivou tou tají
že zsinalé tvé líce prosvítají,
tvá ke mně vzhlíží mrtvá tvář.
Jsem uchvácen tím hrůzným divem,
a v roztoužení u vášnivém
já vzpřahám k tobě náruč svou;
co touhy ve mně, ta se budí:
tě přivinouti ke své hrudi,
s bytostí na vždy splynout tvou.