Od té doby, co jsem Tebe,
Čarokrásná dívko, zřel,
Všechen poklid duše mojí
Pojednou mi vymizel.
Netěší mne docela již,
Co mne před tím vábilo,
Žádných půvab nemá více,
Co mne jindy blažilo.
Darmo usmívá se na mne
Záře slunce růžená,
Nadarmo, ach, ku radostem
Zve mne Vesna milená.
Všecka kouzla, všecky vnady
Milokrásné přírody
Nemohou víc sevřenému
Srdci dáti svobody.
Jediné mé potěšení,
Jediná má ještě slasť,
Která jaro žití blaží,
Jesti lásky sladká strasť.
Proto také jenom tenkrát
Srdce mé se raduje,
Pod večer když v tichém háji
Filoméla žaluje.
Krásný věnec blaženosti
Mně však, dívko, uviješ,
Zašepnou-li ústa Tvoje,
Že mne vroucně miluješ.