Já stále zřím tě, předrahý můj hochu,
jak v pláči od nás kráčíš dál a dál,
jak smutně ohlížíš se, rukou kyneš,
až v náruč svou tě temný obzor jal.
A nevýslovný smutek pad v mou duši
a lítostí se zamžil můj hled; –
mně předtucha zlá srdce obestřela,
že objali jsme, líbali se naposled.
A neklid z místa na místo mne honil,
já všady hledal drahou stopu tvou
a nemoh’ v bolesti své uvěřiti,
že svět se zavřel navždy za tebou.
Myšlenka mrazivá, jak propasť černá
mne stále vrhá ve zoufalství zpět,
že nikde, nikde již tě nenaleznu,
i kdybych schodil šírošírý svět.