Je píseň má tvé krásy panošem,
tak skromná jest, ač touhou rozechvělá,
a tolik ždá jen, roucha tvého lem
by ve pokoře zulíbati směla.
Však srdce moje žádá víc a víc
a v touze výbojné mi v ňadru zvučí
a velí, výská, pláče, žebrajíc:
„Ó, drahá, pojď, ó, pojď mi do náručí.“