Když poprvé šlo Štěstí světem, tu bylo mu tak veselo,
neb od něho jen skromných dárků se skromným lidem zachtělo.
Však přišla Závisť mezi lidi, a Štěstí jenom nevděk klidí,
a lidstvo celé lká a volá: Ach, Štěstí, kam’s se podělo!
A spokojenosť všade mizí, neb nikdo nezří bědu cizí,
však každý zří jen darů květy, jež jinde Štěstí rozselo,
a neví, co svou bědu měřil a Závisti své trudy svěřil,
že usměvavě dobré Štěstí jej políbilo na čelo.