* * *

ve zdobné tubě v rukou dítěte se stává celou pohádkovou říší. Ty fantastické hvězdic útvary, jež zahrávají v barvách duhových,

ty řítí se a ruší obratem a v nový pestrý tvar se skládají, a vše to kouzlem děcku neznámým, tak neznámým, jak mrazu kouzlo jest,

jež sněhu tvoří třpytné hvězdice a fantastické květy na oknech. – A dítě šťastno tleská ručkama nad divy těmi, až pak znaveno

svou hračku odkládá a dí: „Mě bolí oči...“ A dítě vyspěje... Tu mládec zdiven zří, že život kolem něj je utvářen

v tak pestrou, neklidnou a divnou hru, té podobnou, jež v tubě z dětských let. Jen v malý okruh toho víření a vření toho, kterým kypí svět,

můž člověk zírat úzkým okénkem své nálady a svého myšlení, však jaký divý rej tu rozpoután! A mládec nazírá v tu pestrou směs

se zájmem vřelým, s dechem ztajeným, se zvědavostí nezkrotnou a žhoucí, a tak, jak barev odstín zahrává, hned zajásal by s vřelou účastí,

hned neurčité teskno jímá jej, a posléz – po příčině ptát se bojí – do blaha dětství ohlédá se zpět a praví si jak vínem zmámený:

„Mě srdce bolí...“ Ba srdce, srdce... To teď hlásí se o svoje právo. Dí svým tepotem teď člověku: „Mně podřiď rozum svůj –

ten bláhový, ten domýšlivý rozum, chci pánem být – chci býti tyranem!“ – A člověk naslouchá teď rhytmu srdce a nerozumí mu. A sleduje ten vír,

ten divý vír, to kolotání bludné všech citů, vášní, tužeb, nadějí, tu pestrou pohru nedosněných snů, ten smích, ten pláč, to divé zoufání

a zase mír, jenž v srdci zavládá. A člověk k srdci ruku klade si a zas vzpomíná na tu hříčku z dětství, na sklíček několik ve pestré tubě,

na fantastické hvězdic útvary, jež zahrávají v barvách duhových, jež řítí se a ruší obratem a v nový pestrý tvar se skládají,

a vše to kouzlem divným, neznámým, tak neznámým, jak mrazu kouzlo jest, jež sněhu tvoří třpytné hvězdice a exotické květy na oknech...

A člověk marno luští věčný problém a posléz ptá se: „Co je svět? co život jest? co srdce?“ A odpoví si jako s resignací:

„Kaleidoskop!“...