Jak matka sladké si robě
vylaská, vypěstí,
hruď lásku vychová sobě
do snův a do štěstí.
Jak zlatá kolébka hýčká
ji srdce ve hrudi, –
však žel, kdy roběti s víčka
sny démon zapudí.
Když cesty sudby se matou,
až z ran se řine krev,
tu změní kolébku zlatou
tak často na rakev.
Snad čas pak zaplaší trudy,
však v hrudi buší to dál –
tak buší na rakev hrudy,
v níž dřímá ideál.