Těch mladistvých srdce záchvěvů
mně líto je, tolik líto;
kdy slza se zrcadlí v úsměvu,
kdy srdci je ze pláče do zpěvu,
kdy z bolesti kročejem ve štěstí
se ocitne, aniž zví to.
Jak harfa se srdce zachvěje,
kdy strunami stesk mu táhne,
v němž nyvě lká tichá naděje,
v němž v touze se vzpomínka usměje,
až akkordem vzdechů, žhavých slz
mu útěchou v srdce sáhne.
Však uvadlé srdce ku pláči
juž slzí více nemá.
Ty naděje, touhy jsou jinačí,
a vzpomínka nestačí, nestačí,
a srdce si uvyká bolesti
té největší, že je – němá.