Jak žebravým fakirům životem v před
nám souzeno věčně se bráti,
a ždáme, kdy srdce nám prokřehlo v led,
zas u krbu lásky je zhřáti.
A mníme v ní dosíci nejdražší skvost,
jímž královské žezlo kdy plálo – –
té lásky je pro chvilku rozkoše dost,
však pro štěstí přece jen málo...