Ach, kterak vždy mudřec Diogen
se líbil mi, hloupému hochu:
když na jeho tužby králů král
se tázal, můj Diogen klidně prál:
„Jen ze slunce jděte mi trochu.“
A býval jsem jako ten Diogen
tak skromný, tak šťastný jak děcko,
však sotva mne počalo slunce hřát,
juž Osud – zlý, nevlídný kolohnát –
svým stínem mi pokazil všecko.