Znít’ hudbou měla slova má,
že oči Tvé mne zlákaly,
že hlavu štěstím zpily,
srdce zahubily –
a že plakaly...
Chvěl půlnocí se něhy pláč...
Kdos’ marně volal nocí tou:
jen olše hovořily,
měsíc stoupal bílý
černou za vodou.
V dní požárech se brodil zrak.
Hruď rozkvétala tuláka:
zas’ modrem kvetly hory,
táhla za obzory
sněžná oblaka!
Les zahučel a vůní dých’,
mé srdce modru kývalo!
Sta písní ptačích vzkvetlo,
bílé, žhavé světlo
na všem zpívalo!
Kraj barvami se rozepěl,
kraj barvami se zpovídal!
Z hor kdosi v kraj se díval,
plnou hrudí zpíval,
do barev se smál.
Vše pro lež krásnou očí Tvých:
že marností mne zlákaly,
že hlavu štěstím zpily,
srdce zahubily –
a že plakaly...