Vlak křídla měl,
tmu rval a jí se probíjel
přes lesů zasněžený brod,
v nichž světla vsí se koupala,
jak všecka by se houpala
na vlnách černých vod.
A v očích tvých
jak na větvicích májových
mně o tvé lásce zpíval pták.
A jak by louku s kvítím vzal,
tak tebe do mne vezpíval,
tak něžně, vroucně tak.
A v hrdle tvém
háj šeptal s lučním potokem
a motýl zářivý si hrál.
Co slovo – oči dojaté,
co slovo – ruce rozpiaté,
a každé nad korál.
Vlak křídla měl.
Dešť hvězdný v okna napršel
a tiše šuměl v srdci mém.
Tvých očí obzor daleký
mne sevřel na vždy, na věky
jak nebe širou zem’.