VII

Na tety, strýce, na úly pohledy vrhá tesknicí, které v své lásce zasuly přemilou rodnou vesnici.

Toník s ním kráčí velmi vesel: ranní svou hloupost omlouvá, Janovi vřele domlouvá, morálních by se pustil hesel,

románů, básní, jež jen lžou, života líchu aby osel; protože uprch’ před Bětou, směšný je strašně, prostě osel,

kulturou knižní zkažený, hotový strašák na ženy! „Holečku, ženské! Kdo je zná, pevnou mít’ musí svoji plec’.

Chytrost a vůle železná zvítězí přece na konec. Co jsem jich měl a jaké pane! tebe-li vidí, chlapečka,

jakživa závrať nedostane! Trochu ses líbil, ovšem, vím, na vzdory mně to jenom bylo: hned vidím, kolik uhodilo.

S bohem, a cestou spáchej rým na to, jak dneska s Bětou spím.“ Opouští Jeník rodnou ves, sobě sám zdá se vyhnancem...

Na kopci za vsí v žalu kles’, žárliv’ a ubit’ bratrancem, který teď jistě k Bětě pílí, aby ji mrzce jemu vzal,

objal a strašně zulíbal v komůrce, kde tak šťastni byli! Jistě mu ňader sněžný svah, úpění, křeče, všecko dává,

jistě ho v slastných mrákotách hady svých nohou omotává, jistě, ó jistě – Bože, slyš! Vypíjí do dna žalu číš’...

Pojednou vidí: V chalupě, jasan kde stojí plný šťáv, Běta je dříví na kupě, šátkem mu kyne na pozdrav!

Nebe se v duši prolomilo! Srdce k ní ptákem vesluje! Nelhala! Jeho miluje! V duši má květů bílo, bílo!

Kyne jí, kyne, šeptá: „Má!“ Duhami slz ji, drahou, měří, srdcem ji celou objímá, jásá a pláče, vroucně – věří...

Na pozdrav „Žižkou“ zatočil, vesele domů vykročil. Doma si sed’, vzal mapu Čech, našel si drahý rodný kraj.

Šeptá si, ztopen v luzných snech: První má láska, první máj... Z kapsy vzal milou pohlednici, katechetovi již byl psal,

řádně ji celou vymazal, první své lásce touže říci: Lásko, ach, lásko, touho, sne, hlahol jsi slavný nebes chorů,

jara jež duhu rozklene nad nudu škol a profesorů! K nejvyšším slastem vzlétá duch, řídí-li krok náš lásky Bůh.