VI

V chalupě horní placho dnes: po oknech mouchy putují, s kamen se kocour líně svez’, hrdličky v kleci cukrují,

k sousedům zašla panímáma, v chalupě prázdné mlčící červotoč hryže truhlici, s Janem je Běta sama – sama –

V komoře velké voní mák, mazance, chléb a plástve medu, Janovi úzko, horko tak: kéž by měl aspoň nápovědu!

O „Žižku“ mdle se opírá, komůrku Běta otvírá... Rozevře před ním jakýs’ šat. Znáti jej posud neměl čest,

počíná chvět’ se, vrávorat’: vždyť je to úskok, hloupá lest! Pod bouří ňader vše jí puká, v očích jí moře lásky lká,

za ní, ó běda! postýlka nejisté příští živě vnuká, mozek mu křepčí v pustých tmách! Školo, ó hlupot semeniště!

Bez průprav kráčí za ten práh na vlastní hanby popraviště, žasna jak bědný, nevesel lidský je člunek bez vesel!

„Není to moje,“ tiše řek’. Úzkosti strašné vyvstaly! Jako by dostal pohlavek, nohy mu už, už klesaly,

neví, co říci, hledí na ni, na něho ona lepí zrak, cítí, že budou oba tak na sebe hledět’ do skonání!

Kterak se dívá! Jak se rdí! Kterak se horkým dechem chvějí rty její, záhon jahodí bělostných zubů na závěji!

Poděšen, místo hovoru, pečlivě zandal závoru. Padla mu na hruď v pohnutí, objal ji v pasu bezděčně,

v neznámém slastném prolnutí k rtům se jí přissál horečně. Neznámá bouř’ se tělem valí, zamkly se oči, mrtvy jsou:

dalekou nocí bezednou blesky se rudé křižovaly. Hrudí a prsty, rameny vrýval se v její tuhé tělo,

se rtů se draly plameny, lavinou krve srdce hřmělo. Moudrostí boží zvláštní hrou v lůžku se octli pojednou.

Ničení lačný krutý hlad křičí a úpí, drtí, rve, šílených světů vodopád řítí se ohněm do krve!

Pokousal její krásnou bradu! Ve spáncích sopky bouřně vrou! Ruce a nohy bitvou jsou sveřepých, lačných, dravých hadů!

Letmo jen, v mlhách vzpomínal, prohrát’ že asi nelze více, kde že tu všecku zručnost vzal, ze které asi učebnice?

Závrať ho strašná pojala, sama když vroucně objala. Splácela vše mu účastí, polibků deště vracela,

o času, bohu, o vlasti ztratil teď pojem docela. Hluchotou raněn přeubohou, ňader květ líbá v rozpuku,

o božím dumá souzvuku v železném kruhu jejích nohou. Srdce jí vžehá na ústa, jménem ji sladkým po sté volá,

do středu země zarůstá, rozkoší, něhou mrtev zpola, v plamenném voze v nebe až vjíždí jak svatý Eliáš.

V zemdlení sladkém hodin dvou jejím se žákem vzorným stal, opojen, vzrušen lásky hrou krásnější vždy ji nalézal.

Bystře dnes postřeh’ pravdu holou: nejlepší že i profesor pro duši, srdce vždy je mor, žena však že je pravou školou.

Svět byl to nový, nová zem’, nedaná ještě do atlasu; zkoumal ji tedy s povděkem, kořistě ze všech zeměpásů,

věře, že těm se zelení, jimžto se nikdy nelení. Hejna v něm slavně zapěla dojatých, vroucích slavíků,

v závrati mdlé když úpěla: „Jeníčku!“ nebo: „Chlapíku!“ Celoval růže jejích líček, básně jí obě vděčně dal,

k tomu jí dárek věnoval v podobě vzácných modlitbiček. Smála se, smála, svěže vstala, – veselé jarní povětří! –

na památku mu vyřezala do „Žižky“ pěkné vroubky tři, aby byl hodný, v lásce stál, na Boží hod si vzpomínal...

Rty se, ach, ještě žádají, komůrka ještě láskou zní, zatím co srdcem padají přesmutné slzy loučení...

Na jeho prsa hlavu dala, všechnu svou vroucnost sebrala, na to, že nemá kaprála, slavnostně šestkrát přísahala.

Dále se peklem zaklela, žádné že nemá, žádné viny, lásky že posud neměla, on že je první, nikdo jiný,

Toník že ovšem o ni stál, dávno však že již ostrouhal. Jeník pln něhy, obavy líčil jí muže jako zlo,

sobce a hnusné ohavy, odporné, lživé lákadlo. V pokrytství jejich vábných hříčkách dívka je chytře zajata,

aby pak, krutě vyssáta, octla se prostě na holičkách! „Bětuško, svodů kronika na tebe také lačně zívá!

Varuj se,“ zahřměl, „Toníka, neboť jsi děsně důvěřiva. Vzorem je svůdců-bídáků! Varuj se však i vojáků!“

Loučení, věru, těžká věc: Kolikrát srdce rozdrtí? Odpřísáh’ však jí na konec, že chce jen ji mít’ do smrti,

ustřih’ si její plavé kštice, v něžnou je stůčku pěkně svil, úmysl pevný projevil přijeti opět na letnice;

do prázdnin že chce román mít’, (životem bude čisté panny), s titulem: „Bílý aksamit“, ohromný román rýmovaný,

napsaný krví jeho cev, v němž bude osou její zjev. Loučení štěstí zakalí... Truchlivě hleděl na „Žižku“...

U chléva potom plakali, padaly slzy na dížku, padaly na zem’ jako hrachy. Zašeptla v slzy rozlité:

„Co jen si o mně myslíte? Umírám proto, věřte, strachy!“ Těšil ji vroucím hlasem svým, pohledem, dlaní chvějící,

andílkem zval ji bláhovým, duše své bílou světicí. S loučení slzou ve zraku usedla v chlévě pod straku.