Na každé vrbě sta je píšťal:
jedna je hezčí než druhá.
O naši Vysokou opřena je
taková krásná duha.
Na klobouk můj si sedl kos
a hvízdá.
V oblaku sedím, ujíždím:
Jaká to jízda!
Někdo snad volá.
Tož mávám.
Nikoho dole, dole tam
nerozeznávám.
Čas možná stojí...
Ale já jedu!
Slunce se usmívá
jak plástev medu.
V prachové duchně snad
lépe není.
Vždyť čeká milá má,
potěšení...
A že jsem u nebe,
kde není o zpěv nouze,
zpívám si hezky od srdce,
dlouze.
Je to tak vzácné, ach, vzácné
pro člověka...
Obláčku, pluj a v modrou výš!
Má milá čeká...