Pohleď:
zde leží ta země
lesův a rybníků, řek a hor a lánů,
sadů jabloňových
v svém novém rozzářeném ránu,
v tužbách nových,
hovoří k tobě, ke mně,
rukama nás všech schystaný stůl,
chléb i sůl.
Pohleď a utaj dech,
hlas její mluvit’ nech
a řekni pak,
zda někde v světě předalekém
krásněji zpívá pták
a v objetí luk měkkém
radostněji se hledí do oblak?
Zda široširá dál,
jež vábí tak,
tvůj zjasní zrak
a ztiší žal?
Dětské své oči rozhoď jen
tou zemí předrahou,
podej mi ruku svou,
dech ztiš
a pocítíš:
takový den, takový den
je po kraj štěstím naplněn:
hle, země rodná s vědomím vin
jak vstává v plném jasu,
a v očích i hlasu
je vůle nová, je výše, je čin!
Podej mi ruku, srdce svoje,
milá moje,
uslyšíš zpěv,
jímž volá krev
i v ruce tvé
i ve mně:
Domove, domove,
rodná země!
Je jasný den, je jasný cíl
a kvete úsměvem, kdo pochopil.
Že věřím sobě a že chci, že mohu,
já věřím v národ svůj,
a k němu, jedinému Bohu,
duch vzlétá můj,
duch můj a věčná, nehynoucí –
jak den bílá! –
naděje má i víra i síla,
života díky vroucí!