Jako když potok si zpívá: v lučinách smavou, tesknou v borech, tak za dnem den se rozednívá v hraběcích Nových Dvorech.
Baruška, Anna, obě krásky: havraní vlasy, oči laní, pivoňky spíš než sedmikrásky, nevěsty k pomilování.
Šafaří otec. Kšeft nešel kale, nevyšel, zkrátka, zisků součet. Volala pole, dal jim kdys vale, na nich teď může si zaporoučet.
Poroučí doma, v panských lánech, z očí mu přísnost jen jen sálá. V hraběti zhlíží se i v pánech, palice tvrdá – poctivá skála.
Ostřížím zrakem hlídá dcery. Ženská ctnost, pane, vratkou hrází pro učitýlka, pro poberty, panského důchodu brkokazy.
Anna je vždycky kočárová, německy drmolí a šije. Baruško milá, tobě znova i tady se přetěžko žije.
Schody a chodby, kanceláře vysmejčit, potom doma vařit, kde jen co vidíš, v potu tváře uklízet věčně a hospodařit;
v soudečku v nůši pivo vláčet z ovčáreckého pivovaru: v kancelář důchodu svižně kráčet srovnat vše podle lineáru;
fořtovny panské, panské dvory obíhat s lejstry, nosit vzkazy, nechť bouř se žene z Kutné Hory, nechť slunce praží, pálí mrazy.
Jakés to růže měla v lících, když teta Karelová psala: „Čekáme, pouť máme v Chotusicích, zas by sis aspoň zatancovala.
Vymluv se, že nám pomůžeš trochu, tátova hlava spíš říci dá si. Uvidíš radost mou i hochů, co říkám: celé chotusské chasy.“
Baruška milá, přetrpělivá, šťastna tím štěstím, ač je chudé. Vzpomínka – hvězda – malá, tklivá po celý život svítit bude...
Po celý život jak pomněnky prosté, nebeská modř jim není skoupá: Co šťastným úsměvem z mládí roste, nezmaří nikdy žití stoupa.
Cookies on Poetry Cove