V

Odešla teta na táčky. V světnici strýček tvrdě spí. Nad střechou plují obláčky, věrný Brok dříme na záspí.

Na celou ves jde sladké spaní, s nebe se sype zlatý prach, sluníčko chodí v zahradách, do lesklých, zlatých tleská dlaní.

V hospodě Toník při pivě v kuželky dlouho vesel hraje, kouří a koulí zuřivě, vyhrává, zpívá, křičí, laje.

Ticho. Jen slípka zakdáče, v chalupě Jan div nepláče... Na Bětin myslí světlý zjev, k chalupě horní vyhlíží,

život by dát’ chtěl za úsměv, cítí se přibit na kříži... Jako by slyšel zvonů znění nad rakví s vlastním srdcem svým,

jako by krokem zuřivým pavouky plašil ve vězení! Co mu je krása svobody, pozdravy dálek, píseň jara?

Pohádka klamné náhody, pohádka lživá, trpká, stará... Přetékal smutkem, tužku vzal, pro poklid srdce tiše psal:

Lásko, ach, lásko, hrobe snů, bolest tvou kdo kdy vypoví? Úsměvy všechny světlých dnů v trýznivé jímáš okovy!

Lásko, ach, lásko srdce mého, mrtva je duše, hlava má, nevzbudíš svýma rukama na věky věčné ubitého.

Lásko, ach, lásko, touho, sne, bezradných očí slzo žalu: v půlnoci měníš poledne, v ruiny kouzla ideálu!

Pouští je truchlou oltář tvůj, lásko, ach, lásko, hrobe můj. Zamyšlen hledí na Evu: Bětin zjev vidí ztepilý,

ze studní jejích úsměvů oči tak dávno nepily! Co bylo ráno, v mlhách bledne... Nezřel jí celých hodin pět!

Chtěl by se aspoň dovědět’, co dělá nyní odpoledne! Vzpomíná také? Trpí snad? Vteřina každá – věčnost celá!

Punčochy látá? Či šla spat? Jistě že dávno zapomněla! Zavrzly dveře. Jaký zjev! Běta je před ním – mléko, krev.

Vyskočí, tuhne – divná věc: v rozpacích zří jí do očí, tváře mu polil ruměnec, srdce, ach, snad se rozskočí!

Modro se v jejích očích klene, ňadra jí vlní bouřný dech, světlo jí stéká po vlasech, které má svůdně napálené;

zástěrky bílé padlý sníh zavál jí něžně boky oba, nohy má v lesklých střevících: smíškovi se víc’ nepodobá.

Plamen jí zžehá čelo, líc’... Do ticha šťastný chrupe strýc. Mlčí a mlčí, klopí zrak, počne si špičkou boty hrát’,

chvěje se všecka jako pták, lapený náhle do tenat. „Kdy chcete odjet’?” povydychne. „Navečer – musím –,“ sotva hles’.

Zdá se mu, že vzlét’ do nebes: závratí sladkou srdce tichne, jak by v sen věčný ulehlo za zpěvu nebes, za hvězd znění,

aby zas’ hned se rozběhlo v milostném lásky zaúpění, aby všech sil svých pozbylo, v štěstí se samo pohřbilo...

„Šátek jste u nás zapomněl,“ zašeptá Běta, koktajíc, rudne jí mákem šíje běl, kloní svou hlavu ještě víc...

„Jaký jen šátek?“ zdiven praví. „Na hlavu,“ šeptne, odchází – Pohledem Bětu provází, oči má až až na vrch hlavy.

Myšlenek vír se ohněm vzňal: Záminka? Úskok? Milování? K zemi ho úžas přikoval! Cosi v něm jásá: Za ní! Za ní!

Vyběhne, přidá do kroku, do pláče je mu, do skoku... Na nohou kmit zří nejvíce, na její krásnou boků hru.

Husy a kachny, slepice v uctivém stojí špalíru, fialky voní ze vší síly, s hrušně jim sněží v cestu květ,

bělásků dvou je vede let, úly se pěkně poklonily, včely jim bzučí kolem hlav, v zlatých se kruzích modrem točí,

na dvůr se řítí světla splav, v světelném víru tonou oči, vlaštovek bystrá křičí druž: „Vidličky čtyři, pátý nůž!“

Holubi sem se slétají, nad nimi víří do kola, ve stáji vranky řehtají, dvorně se kloní stodola,

úsměvem moudrým asi míní říci mu letmo nemnoho: „S kuráží, hochu, do toho! Co činí pán bůh, dobře činí.“

S obláčky vánek pohrává, nějaká hudba srdcem kráčí, písničku krásnou vyhrává, myšlenky tančí, oči pláčí...

Vítá je brána v barvách duh: „Štěstí, ach, štěstí dej vám Bůh!“