Dešť kapkami se vpíjí do zoraných polí,
s oblohy splývá šedivý a smutný šat,
tulácké srdce ztichlo mlčením, jež bolí,
a dálek prázdnotou a osaměním lad.
Stokrát si výsklo a se zemi cele vzdalo
pro marnost rozkoše a opojivý vznět,
zdiveno nad vším plálo, slunce milovalo,
básníkův utajených cudné kouzlo vět.
Plýtvalo úsměvy za tichých kroků rána,
dřív’ nežli slunce vyšlo chtivě rosu pít’,
v oblaka volalo, v oblaka roztoulaná,
a přišlo se hvězdami noci probloudit’.
Nad mořem plakalo svou bolest zotročení,
dnů zoufalých, kdy víra dávno mrtva je,
vítalo s jásotem nad mořem vykoupení
pro vše, co vyroste, pro vše, co uzraje.
Mlčení věků, země, věčna mrtvé rety,
žen milování nejprudší a marnost, lsti,
vše osamocením v něm vzrůstalo a lety
na píseň údivu, na píseň bolesti.
Ty srdce, velké vždycky, opojené sněním,
volá-li modro tě a dálka, krev a zem’,
ty srdce, nepokojné touhou, velkým chtěním,
ty srdce neklidné a žhavé v těle mém:
dnes mlčíš... Dešť zas’ bije do zoraných polí...
S Hamletem horoucně teď toužíš spát’ jen, spát...
Ty ztichlo’s ulekaně, mlčením, jež bolí,
a dálek prázdnotou a osaměním lad.