Jest oltář naše stráň,
ty na něm moje Svatá.
Mé srdce, štědrá dlaň,
písně a něžná slova,
co jich jen láska chová,
položit’ na něj chvátá.
Sedmikrás roušku bílou,
– pro tebe, svoji milou! –
prostírám
sám
a kol tvých skrání
za tvé milování,
za nekonečnost tvých zraků
věneček viji máků.
Dokola, do šíra
kraj srdce otvírá,
když na svém stonku
tisíce modrých zpívá zvonků.
Fanfára slunce slavně-li vpadne,
všichni tu stojíme v kole:
nebe i slunce, stromy, pole
i srdce mé,
všichni tě věrně vzýváme,
do očí tvých se díváme,
zpíváme
prostě, oddaně vroucně – radost, žal –,
jak bůh dal.