Kolikrát rozkoší tíhou nebe se prolomilo?
Kolikrát bůh nám dobrotivě pohrozil?
Co zemí neobjevených nám v duších snilo,
a kouzly tvými jat,
ach, kolikrát
na slunných jejich pobřežích z Tvých rtů jsem pil?
Beránků zasněná stáda pastvinou nebes táhla,
lesy nás k hrudi udýchaně přitiskly,
má ruka nejhoroucněji po Tobě sáhla
a byla’s má, a byla’s má
tělem a duší a očima,
nad Tvými ňadry když zuby mé se zablýskly.
Všady jsme nesli svá srdce jak milý dar s pouti,
svěcený slavně o zpívané, velké mši!
Konce Tvé lásky nemoh’ jsem ani dohlédnouti:
všechno, všechno jsem dal,
a přec tak málo miloval
pro věčnou slávu těla, pro úsměv na duši –
Vesnice, města a lodi, prosté vozy, vlaky:
Království boží! Královno, králem jsem byl!
Jezera slzí se rozlila Tvými zraky,
jezera hluboká:
srdce své, to srdce člověka,
kotvou jsem zlatou na jich dně navždy zakotvil.
Kolikrát, přepaden smutky, plenil jsem Tebe, sebe,
v majáky ilusí posměchem, hořem bil?
Unaven k smrti, kdy vše jen mrazí a zebe,
a pláčem jat,
ach, kolikrát
po Tobě, Stíne, tiše jsem rukama zalomil?