Pod Železnými horami kraj
řepy a pšenice, brambor, dřiny,
lán tvrdé země – a přece ráj:
lán drahé domoviny.
Baruško, tam je tvá milá ves,
kořeny starých, počestných rodů,
hrst chalup s došky, u plůtků bez,
jabloně sladkých plodů.
Na kopci kostel, hřbitůvku dlaň,
v návsi dva rybníčky, rodné sídlo.
Jen dobré nebe vám tátu chraň:
pálí ho dobré bydlo...
Vysoké boty, flinta a pes
voní mu víc než na polích dřina,
o kšeftě dumá, buď ledakdes,
o zlatu do půl klína.
Padni i oko, padni i zub,
čert vezmi máminy slzy, vzlyky:
praskne-li všecko, snad aspoň chlup
zbude do Ameriky.
Baruško, den za dnem, noc co noc,
čas rubáš úzkostí matce šije:
k Horálkům chodívá o pomoc,
slzavé údolí je...
Jak zalekle zní tvá písnička
pípnutím pěnkavčím ve Starkoči:
nic tvoje mládí tu nezhýčká,
tvé krásné černé oči...
A přece v nich září tento kraj
řepy a pšenice, brambor, dřiny,
lán tvrdé země, tvůj máj, tvůj ráj:
lán drahé domoviny.