Jsem v stínech ztracen v tichu pod hvězdami.
Je tajemstvím a smutkem ticho věčna...
Mlh stříbrná jsou roucha nad vodami
a nad bolestmi souzvuk nekonečna.
Loď duše mojí dlouhé pluje míle,
mé srdce do daleka s přídy hledí,
bdí mlčící a v zbroji sněhobílé...
Tma horizontů váhá s odpovědí.
Stesk bledou rukou po duši mé sahá...
Jak v bílých plachtách hvězdy, hvězdy hoří!
Z tmy vystupuješ zářící a nahá
jak měsíc němý nad hloubkami moří.
A slavnost světla touha moje světí!
Dám na nejvyšší stožár vlajku Tvoji!
Zní praskot stožárů, loď ptákem letí,
mé srdce na přídě bdí v bílé zbroji.
A žasu žalm Tvé kráse zpívá vděčně!
Zní praskot stožárů, loď letí ptákem:
Buď pozdravena, Ženo! Byla’s věčně
a věčně budeš trůnit’ nad zázrakem!
A věčně zrazovat’ a věčně vracet’,
blesk bouře slepé nad úrodou léta,
z nás tvořit’ otroky a peklem splácet’,
z nás tvořit’ básníky a krále světa!
Jsi nad slávu a nad záplavy zlata,
a věčně vzdálena, přec’ věčně ve mně,
půl nevěstka, půl nejkrásnější svatá,
a smysl první Života a Země!
Ty’s bez hranic a prostoru a času,
Ty’s štěstí – iluse a marnost věčná –
ty’s úsměv soucitu a krásy, jasu,
ty’s propast hrůz a souzvuk nekonečna!