Slova Tvá, mince ze zlata, ražena sladkým smíchem!
Vše bylo štěstím, nikdy hříchem,
poledním jasem –
Celá zem’
bájí a snem,
úžasem...
Slova Tvá zasněná,
nějakých dálek ozvěna,
zvonila v srdci mém
stříbrným léta oblakem:
Nezapomeň...
A když den zhasl v očích Tvých – na horách sněhy plály –,
nějaké smutky rty zamykaly:
že nutno nelkat’,
zpříma stát’
a – nečekat’
na návrat...
Slova Tvá, sotva dech,
zmrazená na Tvých bledých rtech,
zavála vlhkou mhou
soumračnou, truchlou krajinou:
Nezapomeň...
A když jsem hořel vášněmi – Tys’ tomu chtěl, můj bože! –,
milenek opouštěl sněžná lože,
zpíval a plakal,
přísahal,
věřil a lhal,
miloval:
slova Tvá horoucí,
poklady lodi tonoucí,
padala duší mou,
půlnoční, smutnou hlubinou:
Nezapomeň...