Sny vůní hlohu zas’ mne zalévají...
Zda vzpomeneš?
Písničky léta hoří v našem kraji,
hned plné slz, hned smíchem zavýskají!
Ty, s jarem oblohy v svém oku
a s písní boků,
Ty, výkřik lánů vzrušených,
smích, mládí, mládí, smích,
přede mnou jdeš.
Zem’ sladce zní mi úderem tvých kroků.
Mé srdce kleká tajně do tvých stop...
V mých žilách věčnost bije slávou veletoku.
Na hlavy volné, do úsměvů tváří
září
oblohy modrý, vzdušný strop.
V mé rty se vpíjíš nenasytným, mladým rtem!
Má i tvá duše jak se smála!
Hle, lány obilí nám šumí příbojem!
Z nich skřivan převysoko vzlét’,
své stříbro do srdcí nám vmet’,
a stráň se rozhoupala!
Tvých oslnivých ňader sníh
tál v rukou mých
a hloh se chvěl
a skřivan pěl
nad marnou láskou těl,
nad štěstím očí zavřených!
V souzvuku s kosmem srdce bilo
a pochopilo
nad lány, nad mezemi,
nad široširou zemí:
že lžeš-li, krásně lžeš.
Zda vzpomeneš?...
Buď zdráva, zdráva, moje milá!
Je ticho v srdci mém, jak musí být’:
Chci jít’.
Chci žít’.
Jdi milována!... A jdi bílá!...
Ty přijdeš, ty, má minulost,
vždy s léta slávou,
vždy vítaný a drahý host:
svou náruč otevru ti žhavou...
A k loučení-li ruce rozepneš,
pak bolestí tě vyprovodím usměvavou...
Zda ty, zda ty též vzpomeneš?!
Já srdce svého radosti i vzlyky
jsem v klenbu hrdou spial,
a z nejzářnějších hvězd
a z nejkrásnějších hvězd
v ní vytepal:
Živote, díky!