Jeviště dlaň, sál klec,
na stěně Smetana, Tyl,
hlediště jak by vytopil
pekelnou, hrůznou pec.
Kočovní herci řádí, burácí,
básník se v hrobě obrací:
Kdo ho dobije?
Polibkem jara probuzen
v srdci se houpe drahý sen:
Romeo – Julie...
Shakespeare můj, zda víš,
kdo tenkrát něžné ruce měl,
jimiž mne přibíjel
na tvrdý lásky kříž?
Kdo mi svým zrakem tiše řek’,
že věnec smavý čekanek
pro mne uvije?
Kdo na mé srdce hrál a hrál,
zemi a bohu sliboval:
Romeo – Julie?...
Shakespeare můj, zda víš,
komu’s tu píseň tenkrát pěl,
aby se rozletěl
lásce, ach, lásce blíž?
Aby byl nebes hlubinou,
z které se písní jedinou
radost vylije?
Aby k svým ústům dlaně dal,
v bolesti sladké zavolal:
Romeo – Julie?...
Večere dávný, sne,
na času dno jsi přikován,
zlatými řetězy se všech stran
zvoníš v mé slunné poledne...
Do práce, do snů, zahálky
padá květ pozdní fialky,
srdce ovije...
Jde-li kol půlnoc po špičkách,
kdosi mi zpívá ještě v snách:
Romeo – Julie –