Nad krajem letěly zvony.
Marně má touha tlumila štkání.
Písničku potok pěl starou
o milování.
Pastevec věrný, měsíc,
co zlaté stádo vln shání,
na břehu ležel, zpíval
o milování.
Padala hvězda.
Vlny jí náruč nastavovaly.
Milý a milá
nad vodou stáli.
Usmál se měsíc,
svázal je stříbrnou stuhou.
Milenec hvězdu měl v očích.
Milá druhou.
Do lesů zapadly zvony.
Lesy je utopily.
Horoucně objal
milou milý.
Lásko, ach, lásko!
Topoly, olše klekly.
Co slova nedovedla,
rty si řekly.
Jak byla krásná země!
Milému s milou srdce tichlo.
Jen moje, moje, zlomené touhou,
vzdychlo...