Naposled kyneš mi z vlaku,
úsměvů růže sypeš kolem...
Srdce mé, rovno ptáku,
za tebou vzlétá polem.
Letí a zpívá s koly vlaku,
tančí jak bílá alej stromků,
jako ta pole rudých máků,
signály zvoní strážních domků.
Usneš-li potom doma v loži,
oknem tě vidím, žasna,
jak je ta země boží
štědrá a věčně krásná...
Ale i zrádná, dobrý bože:
Záletník noci, měsíc hravý,
dávno se vetřel k tobě v lože,
místo mi ukrad’ u tvé hlavy.