Rovino zvlněná, kraji požehnaný, obraze vzdušný mého mládí, z barev a mlhy měkce tkaný, poledním sluncem zulíbaný,
oči mé tebe hladí! Daleko, široko, kam padne zrak, obilné lány, řepné lány,
nad nimi vysoko, rozkochaný, stříbrnou píseň dolů metá do středu léta
skřivan pták. Aleje dlouhé, staré aleje, u silnic bílých srdci kynou, nad nimi,
snícími, oblaků sněžných závěje zářivým ránem, vzdušným okeánem
do modrých dálek plynou. Bílými, rudými skvrnami vesnice rozlity do zahrad, omamných vůní vlnami
dýše sad, kovárny v návsích zní za rybník k stodole poslední, kde vraty do polí,
k silnicím s topoly veselou cepů hrou zvoní mlat. Silnice bílé daleké míle
běží za obzor z lesů, kde ruina věky je zdrána, ruina modrá, věky zadumaná Železných hor.
Noc vstává z brázd a souvratí, plná hvězd. Nad řekou, němou Doubravkou,
na obraz starý, starý stříbrnou mhou měsíční světlo mží; u tratí,
na kraji cest, očima žlutýma svítí cukrovary, nádraží. Světlá noc zpívá ve mně.
Usnuli lidé. Usnula země. Ve hvězdných loktech se houpá. Sní. Prostorem vůně luk stoupá.
Hvězdy zní. Spí oči znavené zemí, nesplněnými nadějemi, poplakávají srdce bolestná
z tvrdého sna, po bojích dne spí ruce mozolné, uštvané,
aby svých snů a omylů hořký plod podaly zítra dětem svým, jako jej dával dědictvím po věky rodu rod.
Spí krutost. Spí láska. Spí hoře. Světlá noc zpívá. Chrání. V modravé páry mlžného moře,
v mlčící lány, v rovinu zvlněnou, na kraj požehnaný rozsévá hvězdy plnou dlaní. Obraze vzdušný dávné minulosti,
duše mé věčný hosti, po leta, po dny láskou tkaný: rovino zvlněná, kraji požehnaný,
kraji můj rodný!
Cookies on Poetry Cove