Jako by udeřil na zvon, století mávla perutěmi,
srdce se rozzvučelo – rána za ranou.
V soumracích krve se blýsklo krajinou nad věžemi,
skeptický poutník, duše má, žíznivě líbá zemi,
rodnou zemi,
osamělou jak ostrov a hrdou, rozkvetlou,
nejkrasší mezi všemi.
Pohledů jiskření smělé – křemenů záře o poledni –
prolnulo tvrdé skály – srdce za srdcem.
Duše má, netřeba zoufat’, že přec’ se nerozední:
zahynou zbabělí, třtiny, nepotřební a bědní,
jenom bědní:
jako loď nocí bez hvězd dospěje rodná zem’,
duše má, slávy ke dni.
Mizivý jedinec, pleva, do toku věků zírám němě:
srdce se rozzvučelo – rána za ranou.
Kořeny rodné, odvěčná pravlast má, mluví ke mně...
Po Tobě tesknívám prostě, tklivě, vždycky jsi ve mně,
celá ve mně:
skeptický poutník, duše má, žhne krví Tvou,
jediná, rodná země!