Jen s břehů Labe smím se hněvně dívat,
jak vrahova jej zneuctívá noha,
jak s dětmi, jenom svými, smí tam zpívat
v triumfu směšném nadčlověka – boha.
Ta jejich řeč, nám cizí odjakživa,
– karabáč nelásky a ponížení! –
jen krví maršů válečných vždy živa,
v noc strašnou mění prosté světlo denní.
Jaký to děs, ta jejich zvůle panská!
Maminko má, my otroky, my vězni!
Ni jediná ta vaše mariánská
s vrcholu jeho českou zemí nezní,
ni jediná, ta s křídly andělskými,
s tou řečí, kterou nejraděj Bůh slyší,
a která s krví vaší srdcem zní mi,
ocelí víru, smutků nápor tiší
a drahokamem rosy jitřní září:
s národem s kříže utrpení sňata,
je nehynoucí v lidstva Slabikáři
ta naše řeč, tak milovaná, svatá.
Třebaže černou rouškou svět se halí,
Betlemskou hvězdu člověk tuší;
i zvony, zvony slyšeti je z dáli,
naději věčně živou lidských duší.
Přijde jaro, přijde, zpěvánko školní:
Zas českým polem rádlo pozaruchá,
zas na svém budem pány, volni, volni
ve všem a nadevším svobodou ducha.
Jen s břehů Labe smím se na Říp dívat,
však věřím, mučen krutým touhy hladem,
že budem jednou naší rečí zpívat
nad zpupnou jejich pýchou, zlem a – pádem.