ŘÍP

Nad barev vějířem, polí a lesův a luk, nad slávou národa, nad jeho slzami muk posvátný svědek pradávný země střeží. Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly,

zněla i srdce jak údery zvonů všech věží, řeky hvězd nad ním se rozplakaly... Vidím jej duše očima leta a leta, pohádku zlatou, jak z jara oblak skvělou,

dítěte úžas, vidinu slávy smělou, hrdosti symbol, života pohled vděčný, mladosti své zamilování první, střed celého světa,

mladosti své život věčný! Od břehů cizích kultur, poslední z posledních, kolikrát, zraněn skepsí, do vlasti své jsem tíh’? V úzkostech častých rozevřel srdce mapu, –

zbavena bělma, vidí má duše chorá: Čech modrý obzor s vlaštovek hejnem, čápů, vzdušnými čarami vkreslena hora, dávná má láska, světla proud v duše stíny,

odkazů velkost národu, lidstvu, světu, znamení víry, práce a vroucích vznětů, hoře mé, radost, touha má nekonečná, úsměv mých snů:

velikost krásná drahé domoviny, úsměv mých snů – láska věčná! Nad barev vějířem, polí a lesův a luk, nad slávou národa, nad jeho slzami muk

posvátný svědek pradávný země střeží. Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly, zněla i srdce jak údery zvonů všech věží, řeky hvězd nad ním se rozplakaly...

V blankyt i bouře klidný svůj vrchol tyčí, pramenem víry zoufalství všecka smyje. Srdce mé s jeho jediným tepem bije v propasti kosmu nekonečné:

– Národe můj, mírumilovný ne a nikdy holubičí, národe můj, – světlo věčné!