Koruny stromů vítr hladí,
ovoce na nich zraje:
pozdravuji tě, moje mládí,
z rodného svého kraje!
Co bylo, bylo... Titíž věčně
nad střídou časů stanem’:
úsměvy za vše dáme vděčně,
pokud nedoplanem’.
Za bouří, jasů, v hořkých chvílích
úsměvem všecko mstíme.
Slova jsou věnce z růží bílých:
všecko odpustíme.
Prostý tvůj pohled ryzí, vřelý
z mých očí zářit’ bude:
nezhořklý půjdu, osamělý,
poklidný vždy a všude.
Pozdravuji tě, moje mládí,
smirně se v život dívám.
Koruny stromů vítr hladí:
z hluboka zpívám.
Z hluboka zpívám ve kraj vonný,
horami, širou dálí:
to se mi v srdci lásky zvony
na vždycky rozhoupaly...