Vsi jako kuřata
krajem se popelily,
polibky ze zlata
na ně se lily,
rozesmál všecko sluneční pocel:
tebe i mě, pole i lesy,
skřivana, který nad vším trylkuje si,
rybník modrý jak ocel.
Na hřbitov nesou chudáka,
do polí hudba smutně hraje,
dokola, došíra oblaka, oblaka,
květy a vůně máje,
země si zpívá, modré má oči,
bujnými boky v smíchu se točí.
Jak nám ta hudba krásně zní!
Poslední píseň! Poslední!
Tobě i mně se zdá,
jásotem že dnes zapadá
do našich polí a strání,
do lásky, do snův a přání,
do milování.
Jenom lituješ,
a já též,
že na té louce, kde sníme
uprostřed květů,
do tance při ní se neroztočíme,
ač jistě, jistě víme,
vždyť jsme si slovo dali,
přísahali!
že se nerozloučíme,
věčně, ach, věčně žíti že chceme,
a že my dva,
ty a já, milá má,
nikdy neumřeme...