Ještě se vracejí ptáci k nám,
i nebe mi v oknech zpívá,
kde však je drahokam,
ta vaše hlava sivá?
Kde jsou ty sněhy, na květu květ,
pod nímž zem rodná voní,
sluncem zlacený svět,
dálkami dalekými jenž zvoní?
Už jenom, jenom vzpomínám,
vzpomínky cestou svítí,
ale jsem sám, tak sám,
už nemám koho políbiti.
Jako by vyvál mateřídoušky dech
z té vaší každé vrásky –
A přece v mých dnech i snech,
bez konců moře vaší lásky.
Až srdce dopláče, dozpívá,
co smělo milovati,
chtělo by, maminko má,
ve vašich drahých rukou spáti.