Zapadej, slunce, zapadej
do žita vln a šumu,
znavené hlavě spánku přej
na měkké dlani chlumu.
Jako svou září zlatíš mrak,
tichnoucí příboj klasů,
zapal má slova také tak,
každý tón mého hlasu.
Přijde má milá do polí,
bude se jistě ptáti:
„Srdce-li tebe nebolí?“
A já jí nesmím lháti.
Sevru ji vroucně v objetí:
snad padne hvězda dolů...
Snad řeknu jenom: „Co je ti?“
Snad budem’ plakat’ spolu...