O věčném létě sní duše má, srdce mé, hlava,
o klenbě úsměvů zářící, nesmírné:
věčného tvoření pokorou stoupá k ní sláva,
v propasti věků a zániku vesmírné...
V dějinách napsaných hvězdami učím se čísti:
slzami tišiti bouře, bezvětřím plout’,
toužit’ a nemilovat’, žíti bez nenávisti,
pohledy duše své věčností promítnout’;
závěsy pestré snů z osnovy ilusí tkáti,
přes hroby lásek jít’ v náručí nová žen,
pro ňader jejich pohostinost však neplakati,
poznání střelou až do duše zasažen;
bezhvězdným nocím myšlenek okna nezavírat’ –
ptákům, jež přilétnou křídly v ně divě bít! –
moudrosti truchlivých navečerů pěnu sbírat’,
když bylo pohár dní do dna až vyprázdnit’;
na břehu moří být mušlemi, v nichž zpívá země,
továrnou tisíců rukou a kovadlin,
znějících slávou života tvůrčí přetajemně,
jedinou v středu marností, hoře a vin.
O věčném tvoření létě sní duše sen prostý:
smířena nade vším krásou, úsměvem bolestí,
přese vše vyklenout’ hvězdami pobité mosty,
po nichž jde souzvukem až do bran věčnosti!