Hluboko leží kraj – lastura otevřená. Měsíční záře – světla řeka – na hory, lesy a pole stéká. Opálem svítí neslyšná slova, jména:
po boku kráčí mi žena... Lesy a hory si v objetí padly, průtržím světla dlaně nastavily, pily,
přízraky mlžné se údolím kradly, skalami, trávníky, – potoky, řeky a rybníky v jezera mléčná,
zářivá, nekonečná se slily. V městech a ve vsích a samotách uzavřen každé duše práh,
okna všech srdcí mlčí v tmách, kdož byli smíchem, hořkostí snad, dávno šli spat... Bělostných silnic stuhy v ústrety dálek běží,
topoly na nich – aleje černých věží. Do strání, luk a údolí, v zahrady, sady, topoly jak boží na oltář
úsměvy, vůně, zář’ půlnoc sněží... Vesmíru ticho se pocelem vpilo v zemi,
měsíce slzou zazvonilo haluzemi. Nad tůní, oblakem vůní
rozkochán, do lesů, rovin, do všech stran slavík své srdce – štěstí, žal – jak poklad vzácný otvíral
dokořán... Ozvěna pláče, ve hvězdách hyne, na moři lásky zem’ tiše plyne. Pláčí i srdce, slova, jména:
po bok mi usedá žena... Hluboko září kraj – lastura otevřená. V daleku vrchy zlatem hoří němě,
padají hvězdy do řek a jezer, moří přetajemně: pohádek dětství zářivá, tklivá země! Do sladkých vůní, noci do hlubin
dýchá ženy klín... Na hroty ňader – závratných temen srázy – nejkrasší květy srdce hází. Měsíce říza k zemi splývá,
souzvukem jediným zem’ se rozeznívá, zpívá! Oněměl slavík zmámený: zpívají hory a lesy, vesmír celý,
jak by se byly otevřely zlaté prameny; za hvězdy harfy věčností zní a planou v milionech;
neslyšná slova se rtů kanou v tónech; neslyšná slova – přesladká jména: po boku leží mi žena –
lastura otevřená...
Cookies on Poetry Cove