To je ten větrný, vlhký den,
jakoby žalem zavalen,
bez kosích fléten,
bez slunce strun
napjatých do korun:
můj nejsmutnější květen.
Přetěžká je má pouť hřbitovem
s největší láskou v žití mém:
Zpupně se nese
nad žalmem hran
nepřátel aeroplán –
Maminko, nebojte se!
Pro koho byly by stvořeny
vašeho žití kořeny,
má rodná země,
duch všechen váš
a vaše řeč – má stráž?
To vše je vámi ve mně.
Spěte jen tiše v rovu svém,
věčná je, sladká, rodná zem,
nade vše dražší:
nechť v slzách zrak,
a nad domovem mrak,
jsem silen krví vaší.