Jde básník životem jak oblak modrou hloubí, jež zvonem obrovským se klene nad zemí, jak jitro zrosené, s nímž ledy hor se snoubí, jak moře bouřlivé, jež rve se s hrázemi,
jak ticho pralesů, v nichž tajemství spí věčná, jak bolest největší a touha nekonečná. Co v lidstvu nevidoucím mlčí, nezjeveno, jak země ve hlubinách vzácné krystaly,
co z věků do věků se chvěje, bezejmenno, jak přízrak neznámý v tmách náhle vyvstalý: svým srdcem zachytí a zbožné ruky gestem, kněz moudrý, pokorný, jenž stal se věrozvěstem.
Je snem a odvahou, jež po klidu se neptá, jeť celý jeho život jedna výprava, vždy věků přední stráž, dík za vše v prázdno šeptá a v samot vteřinách boj krutý vyhrává:
je žírnou rozkoší, jež zrozena je pláčem, a nových osudů je smělým zažehačem. A pusté pochyby, jež blesky rudě planou, rtem duše přežíznivé lačně vypíjí,
je srdce jeho věčně otevřenou ranou a rudým náručím, jež horce ovíjí, je studny zrcadlem, jež temnem hoří skvělé, pro duše žíznivé a cestou osamělé.
A do cest nejistot a probíjení, zmatků – nechť městům naslouchá neb písním obilí, nechť život slavností je velkonočních svátků, nechť ztracen v samotách si zoufá zpozdilý –
jak kletba opojivá, štěstí krutá sázka mu Žena vstupuje a Pohlaví a Láska. Kříž světa celého v svém udivení nese a vděku nečeká a s tichem hovoří...
Tu duše, naplněna po kraj, zachvěje se, a hvězda vykoupení čelem zahoří: v té chvíli požehnané, v ovládnutí smělém je krásné jeho slovo učiněno tělem!
A zpívá do věků jak srdce nekonečna! Vždyť vroucnost poslání v své celé dílo dal! A život prohrál-li by, básník, dědic věčna, Jí, Nesmrtelnosti své, nikdy neprohrál!
Jde básník vznícený, jenž s hvězdami se snoubí, jde krásný životem jak oblak modrou hloubí.
Cookies on Poetry Cove