Nachýleny jsou do lidských srdcí všech
jak květin kalichy, plné milosti:
země jest jediný horoucí, těžký vzdech,
bezpečná cesta v růží poupatech,
polibek věčnosti!
Krajinami jsou, kde hudba domovem,
kde slovo každé jen v sladký hrozen zrá,
závratí, kterou stůně zem’,
nejhlubších moří hvězdným odrazem,
který neumírá...
Hovorem nebe a země, štěstím snad,
průsvitným závojem z hvězd a snů,
úplňku stříbrným deštěm v tichu lad,
nejprudším objetím vůní věčných ze zahrad,
ukolébavkou dnů...
Srdce, ach, srdce se vítají v tmách:
květy, jen květy se řinou se všech ran!
Úsměvy jejich v ústrety letí mléčných drah,
zasypou bílou závějí celý práh
vesmíru hvězdných bran.
Srdce, ach, srdce jich čekají snem,
milostných nocí zázračná objetí:
těla, jak hvězdy vržené prostorem, –
hluboko, daleko smutná zem’, –
věčnem se rozletí!
Země je stržena v krvavý říje proud!
Od pólu k pólu milostné noci jdou:
peklem a nebem zní každý země kout,
úpěním srdcí všech v zajetí sladkých pout,
radostí prokletou...
Pocely lásky! Jak zemí širou zpívají!
Symfoniemi plesají ve zdech veleměst!
Echem zní od lesů, v západech ztlívají,
do snův a bolestí duší se dívají
sněžením zlatých hvězd...
Ženy a muži! Hořících pochodní žár!
Stvoření temnot světelné záplavy!
Od hvězdy k hvězdě, clonami modrých par
vesmíru ticho hřmí ohlasem věčných jar,
hymnami pohlaví!