Dávno jsem neměl housle v rukou...
Jaké to stíny na mé dveře tlukou?
Váš život zhas,
a přece u mne jste, váš pohled, vlas,
a slyším vás –
Hudba a zpěvy: v květu hruše!
Je milovala zbožná vaše duše
jak vánku van,
jímž klas i kvítku zvonek rozhoupán
a zulíbán.
Dávno jsem housle v rukou neměl,
hlas jejich plachý ještě neoněměl:
Váš život zhas,
však bědné ruce mé, jak kdysi vás,
je objímají zas.
Za ticha, jaké noc jen rodí,
vzpomínka z houslí po mém srdci chodí,
a já, tak sám,
tou mariánskou, nejmilejší vám,
vás objímám.