Dlouho už klíčník nebeský
nevpouštěl branou celou.
Věru, že div se nepřetrh’,
vida vás přenesmělou.
Celá nebeská kapela
kolem vás jedno kolo:
otec náš přemilý
na trubku má hned sólo.
Pavlínka, vaše dceruška,
jaká to chvilka tklivá! –
s andílky křídlatými
„To naše stavení“ – zpívá.
Táta váš – matka ne! –
i tady rád nemá písně.
V nebeském dvoře, panečku,
musí se šafařit přísně.
„Vítej nám, srdce přezlaté,“
Panna Maria řekla,
čelo vám zlíbala,
pokorně jste si klekla.
A když vám hladila
to drahé vlasů jíní,
slzičky jste si setřela,
ptala hned po kuchyni,
že jako práci zvyklá jste,
pozdě spat, vstávat na úsvitě –
Za ruku něžně vzala vás,
odvedla k svaté Zitě.
Nebeský klíčník jako sloup,
ústa má dokořán:
„Snad tady nechce robotit?!
To tady nebylo, pro pět ran!“
Pojednou plesk’ se do čela,
kalupem k bráně chvátá.
To tady také nebylo:
Zapomněl zavřít vrata.