„Májovka“, hospoda pod Bykání,
samota samotinká:
Jediný zlatoušek vytoužený
nikdy v ní nezacinká –
Tu se smích nezdrží, hostů málo:
nuzoty na krajáče!
Táta jen blouzní po Americe,
po koutkách máma pláče...
Pápěrka tichá, přetrpělivá,
zoufalstvím, hořem padá,
slyší-li věčně žvástavé svody
tátova kamaráda.
Jedenkrát večer, když zase šly mu
ode zdi ke zdi svody,
vidělas, Baruško, kapkou jednou
přetéci džbánek vody:
Pápěrka máma, popadla flintu:
– jak byla jinou ženou! –
Stála tu němě s vápennou tváří,
se zbraní napřaženou.
Přiskočil táta s blesky a hromy,
než mohlo dojít k ráně.
Kamarád rozbitým oknem navždy
vzal roha do Bykáně.
Dál už to nešlo s tím kšeftováním
v tichu jak na krchově...
Domovem novým zas byla pole
s chalupou v Malešově.
Byli jste děti tři, čtvrtá máma,
táta jen rozuměl hrudě:
A tak se počalo od začátku,
trpělivě a chudě.
Táta však, nezmarný tvrdohlavec,
nepřestal hovět tužbě:
zaporoučet si pořádně od plic,
v nějaké lepší službě.