Má touho ještě si zpívej
v kraj slunných strání,
v šum pšenky, v objetí dálek,
v kraj milování,
kde v lukách křepelka tluče,
lesíky šumí,
vsi jako poutníci zbožní
slézají chlumy;
kde rybník, potok se blýsknou
jak skelné střepy,
vlak na půl vesele krájí
lán bujné řepy;
kde oblak v oblaku mizí
a skřivan zpívá,
kde, lásko, ústa tvá rdí se
vždy opojivá...
Jak, jak ta obloha modrá
mi v duši padá!...
Já vaše jabloně slyším,
že máš mne ráda;
já vaši zahradu celou
zas slyším v dáli:
že slzy pro lásku ke mně
v tvých očích stály;
že v noci, kdy touha usnout’,
ach, sotva dá mi,
své srdce mi jistě pošleš
hvězd pěšinami;
že okno otevřeš celé
a nocí milou
svou lásku odešleš ke mně,
co hvězdu bílou...