Na zádech břeh leží v zelené trávě...
Sluní se. Sní.
Vějířem z vrb a olší kolébavě
oči zaclání.
Zaclání oči, znavenou hlavu:
táhlá a divná píseň splavu
jako mdlá, opojná šťáva
pouspává...
Splav je dnes velikou dlaní,
slunce jak naháč stojí na ní,
volá:
„Tobě, žes panny běl a nach,
posílám po vlnách
zlatá a duhová kola!“
I já jsem vlnou,
zlata a barev a touhy plnou:
nejdivočejší,
nejněžnější,
nejvděčnější jsem ze všech vlnou.
Tvé oči, modrých vážek šipky,
nade mnou poletují,
tvé ruce, stříbrné rybky,
po mně plují.
Plynu a plynu, nevím kam:
vlasy tvé, síť hustou, omývám,
kolem tvých boků vinu se hadem,
po šíji tvé se řítím vodopádem,
jak věrný pes já u tvých nohou dlím,
pro tebe jenom nebesa zrcadlím,
nad klínem tvým, jak škeblí perleťovou,
závratí stržen jsem novou a novou,
ňadra tvá, oblázky smavé,
polibky moje hravé i dravé
uhlazují,
nad nimi vířím, po nich pluji,
by ještě zářnější byla,
ve střídě dní
jak zjevení
zemi a život oslavila...
Břeh na nás hází chrpy, koukol, rmen
rozmarnou rukou svou:
„Kde domov můj“ si zpívá den,
oblohy smavou zátokou
oblaka jako panen sbor
s dalekých svahů modrých hor
o lásce tobě zpívat’ jdou...