Jsou naše břízy v blankyt nebes ponořeny,
drozd zpívá jim...
A srdce popsáno je předrahými jmény,
i jménem tvým.
Vstříc letí pole, hloh a stráně s alejemi,
jež květy žhnou,
jak srdce zasypat’ by chtěly dary všemi
i láskou tvou.
Tvé stopy dávné, drahé marně všude hledám:
Chci mít’ tě zpět!
Co z nenadání oči vlhnou, vděčně zvedám
jen aspoň květ...
Kraj modrem slunných dálek srdce mého zavál,
ach, každý kout...
Ne, nemůže, kdo tolik, tolik milovával,
zapomenout’!