Okno mé za noci
je náruč má,
zahradu dole,
střechy, chlumy, daleká pole
objímá.
Veselá cesta obloha je.
Zlatem kovaný vůz jak jiskří na ní!
Hříva mých koní vlaje,
a já své milování, –
dláždění zvoní zlaté! –
vezu ti po tisícáté.
Svítilnou na špici oje
měsíc se pohoupává
a já je vidím,
a já je vidím,
ústa tvoje
dravá.
Věřím a vím:
Překrásnou píseň cestou si vymyslím,
neboť můj vůz až po nápravy
přebrodil splavy
stříbrných řek,
co šumí jak vzdálených lesů vzdech
na ústech
milenců, milenek.
Věřím a vím:
Vyhlížíš, čekáš – já přijet’ smím...
A k ránu,
ty budeš u okna otevřeného,
uslyšíš kola vozu mého
a já,
a já – s objetím horoucím, nedočkavým
u tebe stanu.