JESEŇ

Jen jeden přišel mráz: Měl čepici i kožich měl, a jako ďas kraj na koni si projížděl.

Kůň šedý byl. A jezdec zlý. Mé duby krásné, alej mou i s topoly zle podupal svou podkovou!

Krev čerstvou kolem sebe mám. Žal zhroutil širé obzory, a smutek sám jsou holá žebra obory.

Mlh stáda louky spásala. Kdys píseň tudy běžela a jásala, dnes v hrobě tady ležela...

Tu z široka den vykročil, jak vrba z jara sebou švih’ a krásný byl, když k nebi až své čelo zdvih’.

Měl ze zvonivé spěže hruď, a barvínek mu v očích kvet’, a bůh to suď: div skřivan z úst mu nevylét’.

A ze spěže měl každý sval, jak stádo mamutů mhy bil, je pěstí pral, pak dlaní nebe uhladil.

Smích sypal na oboru, hráz: Je závěj zlata povála a píseň zas mne ve svých loktech chovala.

Den jako nový dukát zněl, jak pohár věrně dopitý, a tváře měl co stolístky květ rozvitý.

V mé oči pomněnkami leh’, jar dávných školní písní vpad’ a v luzných snech zas rozkvet’ jabloňový sad.

A šel – co krok to dvacet mil – jak nevěsty by zval ho smích, jak ženich byl v průvodu polí zelených.

Chyt’ vítr oboru, jí třás’, bříz kůra mízou pukala a zas a zas kukačka v letu kukala.

A na chlumu náš háj se smál, že javor břízu k tanci vzal, a že ten bál je pocuchal, je pocuchal!

Vlak hvízd’ si jaře do skoku, hned jiskry z hřívy skákaly a po boku mu bílé šátky plakaly.

Den v rozsívce své štěstí kryl: Ach, nebe modré věčných jar... Kdo dobrý byl, je celé dostal jako dar.

A po chalupách píseň šla, a v tichý, zamyšlený kraj si zpívala, že na věky je máj...