To jistě někde hudba nějaká
slavně zahlaholila,
že země i všechna oblaka
veselá byla,
že pole a stráně, modré dálky
za obě ruce mě vzaly
a se mnou, zchromlým z války,
do tančení se daly!
Ze slunce prší zlaté okuje,
o zem’ se rozezvoní,
se vším si srdce mé notuje
letos jak loni,
a ještě, ještě zpívat’, chce si,
a nechce, nechce z kola,
hned výská si, hned v stráně a lesy
jak holub doupňák volá.
Meze dnes běží rovnou do nebe,
mléčná strž sadu voní z dolu,
celý svět hodil dnes na sebe
svátečně pestrou kamizolu.
Srdce jak perník se radostí láme.
Radost je z hmoždíře ranou.
Pojď, milá, skoč, my cestou se dáme
srdcem mým ušlapanou!
Dnes všechna pole zrovna divočí,
kvapíkem barev hýří:
komu se podíváš do očí,
k slunci míří,
aby pad’ střemhlav do středu jeho,
zazvonil, zazněl, vzplanul,
radostí slzou žití nekonečného
do srdce země skanul...